Paul Landers na Rádiu Goethe

Pokoušet se napsat něco nového o Rammstein nemá smysl. Proč taky? Tihle tvrdí metalisté z Berlína stojí ve světlech ramp už léta a ze všech stran je jim spíláno, jsou popisováni a vysvětlováni, zatracováni i vychvalováni, milováni i nenáviděni. Přitom se většina takových článků a analýz může klidně uložit k ledu. O Rammstein už bylo napsáno tolik nesmyslů, že by se z toho dala postavit papírová lávka přes Atlantik. Klidně přiznáváme, že podle nás na Rádiu Goethe jsou Rammstein skvělí. Svým tvrdým zvukem a německými texty dosáhli něčeho jedinečného. Stačí se podívat jenom na jejich poslední počin „Völkerball“, DVD se sestřihem z koncertů z Ruska, Anglie, Francie a Japonska. I moje zkušenosti z USA dokazují, že Rammstein otevřeli mnoha fanouškům cestu k německému jazyku, kultuře a Německu vůbec. Pro mnoho činných a své profesi oddaných kulturních pracovníků to musí být jako rána do břicha. Ale je faktem, že Rammstein svou tvorbou dosáhli něčeho, o co se jiní pokoušejí marně: mladí lidé ze všech koutů světa se zajímají o Německo, německý jazyk i kulturu. Reportérka rádia Goethe Nina Pauler hovořila s kytaristou Paulem Landersem o historii, příhodách i neomalených tvrdých metalistech, kteří rozhodně nenosí bílé rukavičky.

Radio Goethe: Paule, jste celosvětově nejúspěšnější německy zpívající kapelou se šesti miliony prodaných desek. Dokážeš si ještě vzpomenout, jak to všechno začalo?

Paul: Jo, začínalo se od píky. Ještě si pamatuju, jak nám lidi říkávali: „Škoda, že nezpíváte anglicky, mohli byste mít mezinárodní úspěch.“ My na to vždycky říkali: „Jo, škoda. Právě tohle jinak nejde.“ Protože jsme neuměli a ani nechtěli zpívat anglicky a protože jsme si mysleli, že muziku můžeme dělat právě jen tak, jak umíme. V tomhle směru nás to ani netrápilo. Legrační bylo, že na festivalech v Německu za námi někdy po koncertu chodily americké kapely a říkaly: „ Hej, musíte bezpodmíněčně někdy přijet k nám, tam by vás lidi milovali.“ A my na to: „Fakt? Myslíte? Jenže my zpíváme jenom německy.“ „Ne, to je sakra jedno, přijeďte někdy.“ I díky tomu jsme se tehdy rozhodli zkusit hrát ve světě, rozšířit své pole působnosti, a to vůbec nebylo snadné. Protože není běžné, že by německé kapely usilovaly o to, hrát celosvětově. Nejsou pro to vůbec podmínky, něco takového prostě není. Německé nahrávací společnosti mají kromě regionálních umělců, kteří působí jen v Německu, jen takové věci jako Robbieho Williamse. To se pak poskytnou výhody, to se musí zveřejnit reklama. Jinou stránkou věci je, že německá nahrávací společnost prakticky říká americké nahrávací společnosti, jak má taková reklama vypadat, jakoby to v Americe vůbec neuměli. Takže telefonní spojení vůbec neexistuje, společnosti mají své cíle jenom daleko.

RG: A jak se vám, navzdory všemu, podařilo úspěchu dosáhnout?

Paul: Vydrželi jsme. Na prvním koncertu v New Yorku jsme hráli pro 15 lidí. A na posledním pro 4000 lidí. Ten první byl příšernej. Čekali jsme na místě od rána od šesti až do odpoledne. Už se mi vůbec nechtělo hrát. Klub neměl žádnou šatnu. Stáli jsme tam na ulici a čekali. Nesměli jsme používat pyrotechniku. A když jsme někdy nemohli používat pyrotechniku, měli jsme pokaždé takový náhradní program. Flake jezdil na Tillovi jako na koni a pobízel ho zářivkou. Poplácával ho s ní po zadku a nakonec mu ji rozbil o hlavu. Vždycky se nám tenhle efekt zdál hodně legrační. Jenže jsme nevěděli, že americké zářivky mají strašně tlustý sklo a nejdou rozbít (smích). Takže jsme tam stáli a Flake se zářivku snažil vší silou rozmlátit. A taky se mu to po chvíli podařilo. Kus odlétl a zarazil se do ramene našemu bubeníkovi Schneiderovi, kde zůstal trčet, Till byl zalitý krví, Flake se taky pořezal. Byl to děs. Lidi, kteří tam byli, si mysleli: „Co je tohle za cvoky?“ Pořadatelé byli takoví ti černoši, co jsou pořád nad věcí. Pokyvovali hlavou a mysleli si: „Co je to za pošahaný Němce?“ Takže takhle to začalo. Nejspíš jsme pak těm patnácti, co tam byli, řekli: „Jestli ještě někdy přijdete, musíte s sebou vzít kámoše.“

RG: A pak jich pokaždé přišlo víc.

Paul: Na druhý koncert přišlo 300 lidí. Když je kapela učitým způsobem pro diváky atraktivní, rozkřikne se to a lidi se začnou zajímat.

RG: To chce ovšem velkou výdrž, když člověk vidí na prvním koncertu 15 lidí. Tak se v Americe zřejmě dojem nezanechá…

Paul: No jo, pocházíme z Východu. U nás to chodilo tak, že když přišlo 15 lidí, vlastně se vůbec nehrálo. Člověk se snažil, až když přišly 3000 lidí. Díky bohu jsme byli ještě před založením Rammstein v Americe. A tam jsme si všimli, že americké kapely zahrajou i pro dva lidi, protože jeden z těch dvou by zrovna mohl být nějaký manažer. A hrají jak o život, i když tam žádný lidi nejsou. Tohle jsme se naučili, hrát s plným nasazením. Můžeme hrát, i když lidi sedí a jedí. Je důležitý, aby člověk něco uměl. Tohle u německých kapel zas tak běžné není. Například u Mardi Gras v New Orleans je hospoda prázdná, když kapela začíná hrát. Lidé chodí kolem. Když je ta kapela dobrá, nakouknou dovnitř a zůstanou. Tak se místnost pořád zaplňuje, až je tam narváno. Je to úplně bláznivý. Ale už od samého začátku musí hrát tak dobře, aby zaujali toho, kdo nakoukne dovnitř. Tohle jsme se v Americe naučili.

RG: Když jste začínali, nebyl tu tenhle tvrdý styl vůbec populární. Sice existoval heavy metal z USA, ale německé kapely takhle tvrdé věci nehrály. Jak vás napadlo dělat právě tohle?

Paul: Máme velké štěstí, že se zas tak moc nezajímáme o módu, která je právě v kurzu. Když jsme začínali, byla v kurzu „Nirvana“, to znamená grunge, a kapela „Selig“ z Hamburku. Vždycky jsem se díval na MTV a VIVA a říkal si: „Pane bože, to se musí dělat líp.“ Napadlo nás spojit rokovou muziku s počítačem, dát dohromady stroje a lidi, a to pořádně tvrdě. A pak se to rozjelo. Ale během času se i rozvíjíme. V současné době jsme už trochu jiní. Nové album, na kterém teď pracujeme, je taky úplně jiné. Konkrétní hudební směr vyplývá v podstatě vždycky z vkusu jednotlivých členů kapely. A ten se může hodně lišit. Ale nakonec z toho vyleze právě tohle.

RG: Líbí se vám všem hodně tvrdá muzika?

Paul: Basák Oliver si zakládá na naprosto nerovných rytmech a na bláznivosti a na zlobě. Tohle se mu líbí. Podle Flakeho to musí být jen nerovné a originální. Nemá rád harmonii, musí to být neobvyklé. Schneider má rád zase tvrdší polohy. Till má opravdu hodně široký rozsah interpretů, které poslouchá, od klasiky až po nejtvrdší věci. Richard si zakládá na rocku. Podle mě musí být hudba originální. Hudební styl není rozhodující. Musí to být něco jiného, než co dělají druzí. Vždyť lidé nemají zapotřebí opakovat něco, co už existuje. Pokaždé se originalita nepodaří, ale je cílem. Člověk by měl usilovat o to, aby písnička v lidech vyvolala pocit: „Poslechni si to, tohle jsi ještě neslyšel.“ Je to hodně vzácné, ale když takový okamžik nastane, je to vždycky krásné. Například „White Stripes“. V tomhle případě se dá říct: „Něco takovýho tady ještě není.“ Sice taky nepřišli s něčím novým, je v tom ale něco, díky čemu si lidi můžou říct: „Tohle můžu.“ Tohle jsem uvedl jako příklad toho, co mě na kapele zaujme. Proto u mě není hudební směr nějak striktně vyhraněný. Musí to být trochu zajímavé a originální. Ne tisící kopie „Mansona“ nebo „Korn“. To nepotřebuje nikdo. A právě německé kapely se velice často uchylují k horlivému napodobování jiných lidí. Většinou amerických nebo anglických kapel. Takové kapely pak nemají skutečnou identitu, protože Němci všeobecně nemají nějakou skutečnou identitu. I v hudbě se radši schovávají za jiná klišé z jiných hudebních oblastí, aby nebyli nápadní, že jsou německý.

RG: Říkal jsi, že nové album bude zcela jiné, ale Rammstein přece už mají identitu.

Paul: No jo, jasně. To je jako Robert de Niro. I když hraje různé role, je to pořád Robert de Niro. I Mercedes zůstane vždycky Mercedesem. Je to naprosto bláznivý. Člověk má určitý rukopis. My se teď snažíme udělat zas něco jiného. Na posledních dvou albech bylo hodně kečupu a majonézy; dá se říct, že byly hodně mastný. Teď to chceme udělat zase trochu tvrdší, dostat do toho trochu víc temna a nechat vítr znovu pořádně profukovat a pořádně rachotit.

RG: Kdy se nové album objeví?

Paul: To je hodně dobrá otázka (smích). V tuhle chvíli máme v počítači připravených přibližně 30 nápadů a teprve zhruba za tři týdny se ty písně dostanou na demo. Pak jich 20 vyhodíme a budeme pracovat na těch deseti nejlepších. Deska vyjde koncem roku. S nahráváním začneme zřejmě na jaře.

RG: Ty skladby, které vyhodíte, vyhodíte definitivně, nebo je píšete do šuplíku, odkud je pak znovu vyzvednete?

Paul: To je složitější. Někdy si je člověk schová na zlé časy. Zkušenost ukazuje, že i píseň potřebuje svůj čas. Je to jako s jídlem. Uvaří se a mělo by se sníst. Nebo se může dát do ledničky, kde vydrží pár dní. Jenže někdy… je to legrační… na něj už člověk nemá chuť. Občas máme i písně, které sice nejsou v kategorii „A“, ale až v kategirii „B“, jenže i tak jsou ty songy dobré. Mají jiné kvality. Tohle jsme přece udělali v případě našeho posledního alba. Vždyť většina skladeb na „Rosenrot“ byla sice určitým druhem kategorie „B“, ale přesto jich bylo na tuhle kategorii škoda. Proto jsme je taky vydali.

RG: Na vašem DVD „Völkerball“ je vidět, jak Francouzi, Angličani i Japonci nadšeně zpívají vaše texty. Jak si vysvětluješ, že ten koncept opravdu funguje?

Paul: Možná proto, že žádný koncept neexistuje. Člověk zpravidla určitým způsobem vytuší, že určitá věc bude mít úspěch. Rád čtu životopisy vynálezců a tak. Hodně vynálezů vzniká omylem. Třeba gramofonové desky. Právě ty nejlepší vynálezy vznikají nedopatřením. Ani naše kapela nemá nějaký koncept. Když o tom člověk tak přemýšlí, naším konceptem by vlastně mohlo být asi tohle: mají-li všichni kraťasy, my máme dlouhý kalhoty, mají-li všichni dlouhý vlasy, my máme krátký, zpívají-li všichni anglicky, my zpíváme německy. Tohle by v podstatě mohl být náš koncept. To, že jsme nešli obvyklou cestou. Kromě toho jsme z Východu, díky čemuž se ve srovnání se západními Němci opravdu potýkáme s tím, co považovat za autority. Takže když něco děláme, opravdu nepřemýšlíme nad tím, jestli se to zrovna tomu nebo tomu bude líbit. Takové přemýšlení dopředu nám není vlastní. Naopak, když se o něco takového pokusíme, jde to od desíti k pěti. Takže náš nejlepší recept zní: prostě makat. Tohle můžu vlastně poradit každýmu. Právě když je něco společností považováno za něco, co se nemá, je to zajímavý a mohlo by z toho něco být. Nejhezčí na překonání hor je vždycky to, že za nima leží moře. Když se člověk bojí srovnání a toho, že se na něj někdo bude zlobit, může se stát, že to nikam nedotáhne.

RG: Takže se dá říct, že jste své omyly dotáhli k vlastnímu překvapení až do zdárného konce?

Paul: Jo, v podstatě jsme běželi opačným směrem, a přece jsme dorazili k moři, i když z druhé strany.

RG: A všichni běželi za vámi…

Paul: (smích) No jo, vlastně za námi neběžel nikdo. Potěšilo by mě, kdyby to někdo udělal. Tenkrát pak přišla taková malá německá vlna, nahrávací společnosti si mysleli, že k úspěchu stačí, když má člověk hluboký hlas a zpívá německy. Jenže ono to nestačí. A co se týká toho, jestli zpívat německy: myslím, že když hudba i text tvoří jednotu, je jedno, o jakou řeč jde… Pokud to není švédština … (smích)… Protože švédština zní úplně příšerně: „höksölöw“… To zní hrozně… Jako by to bylo pozpátku. Nebo čeština. Možná existují jazyky, v nichž se prostě zpívat nedá. Je ale hodně řečí, které jsou pro zpěv jako dělané. Například francouzština zní opravdu skvěle. Ruština je naprosto skvělá. Angličtina právě tak. Němčina zní tak trochu tvrdě, ale když umělec zvládne zkombinovat hudbu i text, tak je to taky hezké. Toho si můžeš všimnout, když posloucháš například „Voyage Voyage“. Zní to dobře, nerozumíš ani slovo, ale zpíváš si s nima a to je na tom to hezký. Pokud to sedí, je jedno, že tomu člověk nerozumí. Když jsme šli zamlada někam na koncert, taky jsme nerozuměli, co se tam anglicky zpívalo. Nebo „Smoke on the Water“. Taky jsem nevěděl, co to znamená, ale na diskotékách jsem si to zpíval. Ani Američani nemusí rozumět. Jsou to úplně normální lidi, taky se radují z dobré muziky a nemusí v rockové muzice rozumět německy o nic víc, než my anglicky.

RG: Vždyť byste vlastně mohli zpívat rusky.

Paul: Jo, taky by to šlo. Jenže nejsme Rusové. Tohle musí dělat Rusové. Navíc mají tak krásné melodie. Kromě toho přece už v jedné písni máme pár řádek textu v ruštině. Neznamená to, že bychom odmítali zpívat jinou řečí, ale musí to určitým způsobem vyplynout.

RG: Co myslíš, proč s vámi mají kulturní pracovníci pořád problémy? I když jste opravdu zvládli něco, co se jim nepodařilo. Mám na mysli to, že možná vedete jak mladé, tak i starší k tomu, aby se učili německy.

Paul: Chápu, že když na nás narazí nějaký velice inteligentní člověk, kterého rodiče hýčkali, má problém. Například lidi, kteří pracují v Goetheho Institutu. Vždyť to jsou většinou vzdělaní lidé v bílých rukavičkách. A najenou se objeví takoví rockoví burani z východu s velkejma perlíkama a všechno rozmlátí. To pak chápu, že to odmítají. Navíc si všímáme, že ti, kteří se jeví jako nevázanější, už nakukují pod povrch a pátrají, v čem jsou vlastně naše kvality. Ti se pak už nenechají šokovat. Ti, kterým se zalíbíme, bývají většinou hodně chytří lidé. Ale líbíme se i tak trochu jednodušším lidem, a to se pak ozývají zbabělci a vůbec tihle bezchybní lidé, kteří jsou politicky korektní a nechtějí si rozhněvat Pána Boha. A pak odvážně vystoupí ti chytří, kteří chápou, jak vlastně fungujeme, a troufnou si říkat, že se jim líbíme. Je hodně těch, jimž se líbíme, ale netroufají se to přiznat, protože si myslí, že se to nesluší. Víme o tom, ale změnit se taky nedokážeme. Taky jsme se častokrát divili, co všechno se na nás svádělo. Protože jsme ve své touze po našich kořenech naivně otevřeli spoustu dveří, které se otvírat nemají. Nic z toho jsme nevěděli. Vůbec jsme bezstarostně šmejdili v německých dějinách a snažili se mít německou identitu. Vůbec jsme si neuvědomovali, že v Německu je těžké vůbec nějakou identitu mít. Člověk vůbec nemůže říct, že je Němec, to už mmh – kdyby chtěl člověk říct: „Jsem hrdý na to, že jsem Němec.“ No nazdar! Může se říkat: „Jsem hrdý na to, že jsem Maďar, Rus nebo Američan.“ A my si ve své tehdejší naivitě mysleli, že to tak může být i v případě Německa. Nikdy jsme to neříkali, ale je to takový určitý základ. To se prostě říká: „Tohle je moje vlast a odtud pocházím. Nepotřebuju se skrývat, nestydím se.“ Podle mě to v tomhle směru v současnosti není právě nejlepší, ale ani se kvůli tomu nestydím. Bylo to vlastně naše poselství, ale v těchto otázkách už musí být člověk citlivý, to jsme se naučili. Pořád tenhle názor zastáváme, ale už dokážeme akceptovat, že lidi zatím nepokročili tak daleko. Vždyť Německo se pomalu rozvíjí, uvolňuje se a vidí, že všechno není tak špatné a že je to země jako každá jiná. Nebo časem bude. Že Němci mají i svoje přednosti, že je svět vlastně přijímá jako docela milé lidi. Můžu si dovolit mluvit o světě, protože neustále cestujeme a vidíme, jak se k nám lidé chovají. V tomhle směru si Němci můžou klidně oddechnout a považovat sami sebe za dobré.

RG: Takže se vždycky setkáváte s dobrými ohlasy?

Paul: Vždycky, i když se to vůbec netýká kapely. I když člověk častým cestováním otupí. Ale zpátky k otázce, proč s námi má tolik lidí problém. Myslím, že na první pohled působíme opravdu hodně brutálně a odrazujeme ty politicky korektní, jak už jsme říkal. Jenže ve společnosti jsou pořád lidé, kteří chtějí vztek. Většinou mladí, kteří chtějí pozlobit rodiče. Ti poslouchají něco jako je „Manson“ nebo „Slipknot“, a to vůbec není správné. Jenže člověk musí mít něco, co rodiče nepovažují za správné, čím jsou rodiče šokováni. A právě tuhle funkci zastáváme. Nelíbíme se jim na koncertech. Jsme tak trochu drsní a ne tak dobře stravitelní. Zaměřujeme se na nebezpečná témata, na to, co se smí a co ne. Svým způsobem se pohybujeme na hranici dobrého vkusu a na hranici toho, jak dalece německy se člověk může prezentovat. Šmejdíme kolem, vyvážíme starý hnojiště a sledujeme, kde to smrdí, který dveře se smí otevřít a vlastně nás to baví. Taky si už trochu všímáme právě těch vyslanců spravedlnosti a té politické korektnosti, jak nedokážou zastavit ono postupné uvolňování země. Náš producent je Švéd, ten taky říká, že před 20 lety nikdo nemohl vyvěsit švédskou vlajku. Protože tohle gesto bylo nacionalistický a nesmělo se to. Teď už mají někteří Švédové svou vlajku vyvěšenou na stožáru v zahradách a všichni zjišťují, že to vůbec není špatný. Člověk přece nemusí být hned nacista, když vztyčí vlajku. Nehledě na to, že když se normální Němci trochu rozvíjí, neměli by právě pravicoví radikálové už dostat šanci. Měl by se jim vzít trochu vítr z plachet tím, že jim bude odepřeno i tohle poslední gesto, které si ještě přisvojují. Třeba když vykřikují: „Německy!“ A říká se: „Jo, taky se mi to líbí.“ Taky by bylo dobrý, kdyby už takový právo neměli.

RG: Už jsi zmiňoval, že se pohybujete na hranici dobrého vkusu, což je podle mě hodně vtipné. Přesto se pořád objevují lidé, kteří se vám snaží něco podsouvat, protože provokujete. I na jevišti, když Till například při songu „Mein Teil“ přitáhne hrnec na vaření. Jak u vás tohle probíhá, probíráte tohle nějak předem?

Paul: Provokujeme rádi, ale všimnul jsem si, že se to nedá nějak uměle vytvořit. Nedokážeme si jako kapela sednout a přemýšlet: „Kdepak bychom mohli provokovat?“ A pak si něco najít a udělat to. Možná to jde udělat takhle jednou, ale časem to lidi prokouknou. A navíc to taky časem přestane člověka bavit. Líbí se nám lidi tak trochu trápit a mást je. Nebavilo by nás být pořád příliš uspořádaní, pro lidi snadno čitelní, to by nás nelákalo. Proto taky nesedíme a nenamáháme se přemýšlením. Ani se namáhat nemusíme, přijde to samo od sebe. Spíš se musíme brzdit. Takže v podstatě sedíme a napadají nás jenom lumpárny, u kterých často umíráme smíchy, a pak je předvádíme smrtelně vážně, aby lidi zase nevěděli, že je to myšlený jako vtip. A tohle přichází samo od sebe. V tomhle směru se vůbec nemusíme namáhat. Občas pokecám s kapelama a tak a říkávám jim: „Udělejte přece někdy taky něco.“ A oni na to: „Nee, to nám nahrávací společnost vyhodí.“ Já si myslím: „No jo, možná by to bylo dobrý.“

RG: Takže v tomhle jste skutečně svobodní?

Paul: No zaklepu na dřevo, aby se už nic nestalo, ale v tomhle jsme svobodní. Uvedu malý příklad. Kdysi jsme byli na MTV v jednom živém vysílání v Londýně a jednali tam s náma jako s posledníma asistentama. Byli k nám naprosto protivný. Už předem jsme vysvětlili, že chceme používat pyrotechniku. Najednou řekli: „Ne, to nesmíte.“ Měli jsme tam hrát dvě skladby. Během druhý písně plival Till trochu krev. V podstatě bylo naprosto pošetilý, udělat něco takovýho v odpoledním programu. A tehdy nám řekli: „Pokud něco takovýho uděláte, stopneme to.“ A skutečně to pak uprostřed písničky vypnuli a pustili tam nějakou novinku. A nám pak řekli: „Na MTV navždy zákaz.“ To jsme si říkali: „No teda, zákaz právě na MTV, můj bože…“ A o jeden, dva roky později přišli: „Nemůžeme vás hrát? Jakpak to uděláme, je nám to líto.“ Nechtěl jsem tím říct, jaký jsme borci, protože nám na ničem nezáleží. Chtěl jsem tím říct, že takové jsou prostě naše hranice. Doteď vlastně všechno funguje opačně, než by mělo. Prakticky pokaždé jsme udělali něco, za co jsme správně měli vyletět, ale tak nějak jsme pořád tady. Pro kapelu není nic nebezpečnějšího než když lidi nudí, když není nic vidět. Možná to jde i takhle, pokud je špičková muzika (smích), jako James Blunt nebo jak se jmenuje. Ten tak klidně může zůstat. Oblíkne si manšestráky a pak něco zpívá. Jenže my tak nepřemýšlíme. Ani na MTV jsme si neřekli: „Teď si naděláme mrzutosti.“ Jenže oni s námi jednali opravdu hnusně a byli k nám nespravedliví. Nebo jsme byli jednou v Londýně, zase se měla používat pyrotechnika, před halou stály 2000 lidí. A pak se zavelelo: „Ne, nesmíte.“ A my řekli: „No tak v tom případě jedeme zase domů.“ A taky jsme domů odjeli a to bylo vůči fanouškům neskutečně blbý. Taky jsme jim to pak vysvětlovali a dost je to mrzelo. Když jsme tam hráli znovu a přišly tam 4000 lidí, už jsme měli pyrotechniku povolenou. Takže: člověk by měl být důsledný. To je vždycky dobrý.

RG: Jak to funguje uvnitř kapely? Jste navzájem přátelé? Byli jste přátelé už předtím, než jste kapelu založili?

Paul: Neustále se to mění. Ze začátku jsme byli všichni jenom kamarádi, pak jsme byli kámoši i kapela. Jednu dobu jsme byli jenom kapela. Teď jsme zase kapela i kamarádi. Tohle se pořád mění. Jasně, že máme i problémy a že jsme na sebe navzájem byli už i hodně naštvaní, ale nějak jsme vždycky v šesti našli sílu rvát se společně dál. V tom jsme měli zatím štěstí.

RG: Je vlastně ještě vůbec něco, co byste chtěli dělat? Jste přece světové hvězdy…

Paul: No jo, světové hvězdy… Co bysme ještě chtěli dělat? V podstatě nás baví dělat muziku. Vím, co máš na mysli, možná nějakou divadelní hru nebo hudbu k filmu. Ale zatím děláme právě to, co nás baví. Vymyslíme show a pojedeme s ní. Uděláme dobrou desku, dá-li Bůh. A tady v Německu máme nejstarší publikum, i co se věkového složení týká, chodí tu fanoušci ve věku tak Petera Maffaye. Přicházejí i mladí, ale v Evropě je to široko daleko nejstarší publikum. Ale to přece chápu. Jsme tu takový druh grönemeyerského hardrocku (smích).

RG: Co je pravdy na zvěstech, že Till opustí kapelu?

Paul: Rozšířila to nějaká americká webová stránka. Byli jsme tou dobou právě nahoře u Baltu a dělali muziku jako za starých časů společně. Vůbec nic jsme netušili. A najednou všude zvonili telefony, mobily: „Co? Vy se rozcházíte?“ A my na to: „Cože??“ Každopádně to byl jen výmysl jedněch webových stránek, od kterých to ti ostatní přebírali. Takže – klepu na dřevo – ale Till ještě nikdy neznamenal pro kapelu nebezpečí. Je to přátelský pohodář a vůbec nemá nějaké ambice.

RG: Tohle je taky něco, co zajímá zřejmě dost lidí, kteří se s vámi osobně nesetkávají: charakteristiku „přátelský pohodář“ si člověk zrovna s Rammstein nespojuje.

Paul: Ale to je přece známá věc, že muzikanti, kteří hrají tvrdou muziku, bývají většinou pohodáři, a frajírci jsou spíš popové hvězdy. Máme veliké štěstí, že jsme dospěli hodně pomalu, že jsme už deset let předtím, než přišel opravdu velký úspěch, mívali takové dílčí úspěchy, takže jsme s tím prakticky mohli vyrůst. Takže nás to neporazilo. Ti, kdo nás znají, vědí, že většina z nás je vlastně pořád tady, že nás sláva ani peníze nezkazily.

RG: Jak bys popsal situaci v dobách NDR, kdy jsi spolu s Flakem dělal muziku?

Paul: Byla tu tak trochu taková rodinná atmosféra, každý znal každého a co Zápaďáci neznají: pokud někdo žije v diktatuře, má společného nepřítele a to je dokonalé. Teď to zní tak trochu legračně, ale můžu to každému jen doporučit. Nic víc, než pokládat stát za hloupý. Hloupý je i ten, kdo dělá jenom blbosti. A dělejte jenom věci, z kterých si člověk může dělat legraci. Teď to taky tak trochu funguje, ale tady na Východě to bylo ještě zřetelnější. Teď je to víc ukryté. Mít společného nepřítele je hodně příjemné, protože lidi to stmeluje dohromady. Člověk narážel na typické scény v kavárnách a v obchodech. Teď je to hodně rozdrobené, hodně rozvrstvené. Jsou tisíce klubů a všeho. Je to hodně rozptýlené, tenkrát to bylo víc propojené, víc soukromé.

RG: Na CD „Spannung, Leistung Widerstand“ je dost kapel z NDR. Tady na Západě jsme znali právě „Karat“ a „Pudhys“. Na Východě byla ale naprosto proměnlivá scéna.

Paul: Na Východě byly tři vrstvy. Nejvrchnější byla ta, o které jsi mluvila, oficiální státní kapely. Ty v podstatě všichni pokládali za hloupé. Mladými byly tyhle kapely kompletně odmítány. Pak byla střední vrstva. To byly kapely, které nevystupovaly v televizi a nehrály se v rádiu, ale měly povolení hrát veřejně. Tohle povolení jsi na Východě potřebovala jako řidičák. Přesto tyhle kapely nebyly přizpůsobivé. Do téhle vrstvy jsme patřili my. A pak byly ještě kapely úplně vespodu. Nejnižší vrstvou byly punkové kapely, které hrály jen na soukromých akcích a ve sklepech a na narozeninách. Ty oficiálně hrát nesměly, protože neměly povolení. To pro ně bylo dost blbý. Tohle tedy byly tři vrstvy na Východě a za oficiální se pokládala právě jen ta horní vrstva.

RG: Ale vždyť stát přece věděl, že tahle scéna existuje. Jak to, že to strpěl, nebo proč to strpěl?

Paul: Bylo jich moc. Nemohli všechny vrazit do vězení, ale masivně to narušovali. Taky všichni byli sledováni. A v mnoha kapelách byli i někteří od Stasi. V mojí punkové kapele – měl jsem dvě – v té byli dva, kteří byli využíváni Stasi.

RG: Kdy jsi se o tom dozvěděl?

Paul: Potom.

RG: Jak to pokračovalo dál po pádu Zdi? Nerozbila se ona pospolitost?

Paul: Ne, pokračovalo to pomalu. Nejdřív nastal v Berlíně nádherný rok anarchie. Bylo to neuvěřitelné. Nikdo neměl co říct. Už chápu, proč je v Iráku teror. Právě tady, ve spořádaném Německu, byl přechod od jednoho politického systému ke druhému naprostým chaosem. Mnozí prostě přišli do nějakého baráku, namontovali zámek a řekli: „Tady to odteď patří mně.“ A nikdo nic neřekl. Poněvadž východní troubové se neodvážili a západní troubové k tomu neměli oprávnění. V téhle šedé zóně, kdy nikomu nepatřilo nic, vládla absolutní anarchie. Každý si dělal, co chtěl. Bylo to úplně šílený. Lidi jezdili v autech, která neměla papíry. Ještě si pamatuju, jak bylo všechno pátý přes devátý a jak bylo všechno dovolený. Policajti jen bezmocně postávali v ulicích, neměli žádné kompetence, už nikomu nemohli nic. Když někoho zastavil policajt na Západě, člověk řekl: „Jsem z Východu, odkudpak to mám vědět?“ Na Východě jsme tě neslyšeli říct: „Já jsem ze Západu, copak ode mě teď chceš?“ Tohle bylo úplně děsný.

RG: Co jsi v té době dělal ty?

Paul: Taky jsme měli zabraný domy a snažili se zabrat i místa na venkově, abychom dostali od státu peníze. Podporovali jsme alternativní projekty, dělali divadlo. Pracoval jsem v „Tacheles“ v Berlíně; vlastně je to ještě pořád alternativní dům. Pak jsem pracoval v divadle a oba ty projekty se ještě pořád tak trochu podobaly západnímu stylu. Dokud nám nedošlo, že je to hovadina. V dobách NDR jsme se pohybovali na hranici toho, co se ještě smělo, co bylo ještě možný, aniž by nás zavřeli do vězení. A když pak hranice mezi Západem a Východem padla, ocitli jsme přesně ve středním proudu. Zatímco v dobách Východu jsme se pohybovali na samé hranici a provokovali, na Západě jsme byli najednou spíš k smíchu.

RG: Nebáli jste se, že se taky dostanete do vězení?

Paul: Vždycky jsme se chovali jako voják Švejk. Vždycky jsme se tvářili, jako když neumíme do pěti počítat. Když jsme měli protistátní texty, zpívali jsme je anglicky. Při přehrávkách, kde se získávalo povolení hrát, jsme prostě zahráli jiný skladby, než který jsme pak hráli veřejně. Nahrávací technika, kterou měla k dispozici Stasi, vlastně nebyla tak dobrá, aby nám mohli dokázat, co tam zpíváme. Je ale taky možný, že naše vlohy byly tak špatný, že by to člověk tak jako tak neslyšel. Z pohledu Zápaďáků byl Východ hodně nesvobodný, ale tak tomu vůbec nebylo. Z mého pohledu byl Východ jedinečnou školkou. Byla tu velice přísná Stasi, ale když jsi použil pár triků, bylo to vlastně jedno. My si žili jako prasata v žitě. To typický nebylo. Byli mnozí, kteří trpěli a dostali se do vězení pro nic za nic. A my jsme tak nějak proplouvali. Něco takovýho jsme si vlastně vůbec nezasloužili. Ale znal jsem i jednoho basáka, ten opravdu trpěl, i když vůbec nic neprovedl. Ale jeho rodina měla hodně mrzutostí. Dostali i nabídku na útěk a to bylo hodně deprimující. Ale v našem případě… Existence Východu byla v podstatě postavená na mezerách trhu. Takových mezer byla spousta a my se zdržovali v nich. Ani jsem nebyl na vojně. Nikdo z nás tam nebyl, nějak se nám podařilo se tomu vyhnout. Taky to nebylo snadné, ale v našem přpadě to těžké nebylo. Taky jsme nikdy nepracovali. Měli jsme dost peněz. Jako příklad, abys pochopila Východ: koupila sis prostěradlo a hadr na podlahu, ten jsi obarvila a někdo měl střih na bundu. Na východním šicím stroji značky „Veritas“ jsi ten hadr sešila s prostěradlem, prošila růžovou, přidala zip a hotovou bundu jsi prodala za 400 východních Marek, což byla polovina měsíčního výdělku. Za den jsi ušila čtyři nebo pět bund, jela jsi k Baltu a vrátila ses s 2000 Marek. Díky tomu jsi měla dvakrát tolik, co poctivý spřátelený východní pracující a nemusela jsi nic dělat. Takhle se živili všichni umělci. Třeba vyráběli šperky. Till pletl košíky. Za jeden až dva týdny si takhle „upletl“ auto, pokud chtěl. Díky tomu, že na Východě toho nebylo moc, mohl člověk tímhle způsobem rychle zbohatnout. Ani jsem neměl nějak dobrého obchodního ducha. Vždycky jsem jenom někomu pomáhal. Například jednomu kámošovi, který dělal trička s potiskem. Když jsme je prodali, vždycky jsem za to něco dostal. Bylo úplně snadný vydělávat peníze nelegálním způsobem a byli jsme naprosto v pohodě.

RG: A teď vyděláváš legálním způsobem opravdu hodně peněz.

Paul: Jo, je jo vlastně úplně hrozný. Na Východě se mi vedlo dobře, měl jsem ve srovnání s ostatníma hodně peněz. A na Západě zase vydělávám hodně peněz. Takže je to naprosto bláznivý. Měl jsem štěstí, z toho mám velikou radost. Na Západě je to bez peněz moc zlý, to si sakra dobře uvědomuju. Proto se raduju každý den, že je nám přáno, že děláme skvělý věci a ještě za ně dostáváme peníze od našich fanoušků. To je naprosto neuvěřitelný!

Zdroj: czech.rammstein.cz
Originál v němčině: radiogoethe.org
Překlad: Marie Bradáčová