Christian Lorenz alias Flake hrával v dobách NDR v punkové kapele Feeling B. Z té později vzešli Rammstein. Nyní připravil knihu spolu s nahrávkami, fotografiemi i zprávami Stasi. Na WELT ONLINE vyprávěl Flake o punkových večírcích, zabraných domech i o výtkách vůči Rammstein ohledně jejich údajného nacistického zaměření.
Fotografie: PA / dpa
Kdo by chtěl najít v produkci kapely Rammstein humor, musí se držet Christiana „Flake“ Lorenze. Tomuhle chlápkovi je 41 let, je na kost vychrtlý a v pozadí na své klávesy vyluzuje legrační zvuky. Tuhle roli se Flake naučil u Feeling B („Chceme být vždy způsobní!“). Kapela vznikla v roce 1983 a existovala až do roku 2000, kdy zemřel její zpěvák. Aljoscha Rompe. Švýcar, který vyrůstal ve východním Berlíně a na Hiddensee, vytvořil z Feeling B nejpopulárnější punkovou kapelu v NDR. Ačkoliv v roce 1994, pár let po zániku NDR, založili Flake spolu s kytaristou Paulem Landersem kapelu Rammstein, existovali Feeling B dál. Zůstali amatérskou, věčně opilou punkovou kapelou („Spaß-Punk-Band“; punková kapela, založená jen z legrace) se zvláštní nákloností ke středověké lidové hudbě. Feeling B a Rammstein dnes mohou působit naprosto odlišně, jako by obě kapely reprezentovaly rozdíly mezi NDR a Berlínskou republikou.
WO: Pročpak jste najednou zalovil tak hluboko v dějinách Rammstein?
F: Taky nevím, co mě to popadlo. Východní punk je znovu v kurzu, každý bývalý pankáč teď píše knihu nebo natáčí film. Ale staré nahrávky Feeling B musely být zpracovány, jinak by mi shnily ve sklepě. A co není omluvou, nýbrž dobrým důvodem: Měli jsme u Rammstein dlouhé prázdniny.
WO: Co na nich muselo být zpracováno?
F: Nahrávky se digitalizovaly.
WO: Měli jsme spíš na mysli zpracování v širším slova smyslu.
F: Byla to obrovská legrace cítit se na pár hodin zase mladý a ničím nezatížený.
WO: O jakém zatížení to mluvíte?
F: O stárnutí. Po převratu se ohlásily dospělost a vážnost. Díky tomu ztratila naše muzika smysl. Proti čemu bysme taky měli zpívat? Nikdy bysme neřvali: „Tlustý prasata!“, tohle nebyl náš styl. Nikdy jsme nebyli kvůli něčemu rozzlobení. Nic nám nepřišlo špatný, všechno bylo podle nás dobrý, bavilo nás to. Později se objevilo označení „Zábavný punk“, které mi vždycky připadalo legrační.
WO: Legrační?
F: Pojem „zábavný“ pokládám za naprosto pitomý, mám z něj pořád špatný pocit.
WO: Ale u Rammstein jste to právě vy, kdo je pro zábavu tím pravým, tím, kdo odlehčuje onu drsnost a tvrdost.
F: To jo. Ale tohle nebylo důvodem pro to, abych se stal klávesákem. Jako dítě jsem se učil hrát na klavír. Jenže na naše koncerty jsme jezdili tramvají, takže jsem potřeboval lehké Casio za Západu. Za 200 západních marek, což byly 2000 východních marek. Něco šílenýho.
WO: Jak vůbec dokázali takoví břídilové jako Feeling B získat povolení hrát? Vždyť u přehrávek se přece kladl důraz na techniku.
F: Týpci z FDJ (Freie Deutsche Jugend; Svobodná Německá Mládež) a Kulturního spolku, kteří tam seděli, nebyli vždycky těžkopádní. Jeden z nich nás dokonce přímo oslnil. Nezahráli jsme tam jako viruosové, ale do toho, co jsme uměli, jsme dali všechno. A měli jsme štěstí: před náma hrálo nějaké nudné kytarové duo. Po nich jsme přišli na řadu my. S diaprojektorem, světelnou show a čerstvým vzduchem. Prostě bavila se i porota.
WO: Nakonec vydali Feeling B dokonce i desku u státního labelu Amiga. Na jejím obalu bylo vyobrazeno označení nouzového východu.
F: Deska vyšla teprve v roce 1989, po převratu. Měli jsme k dispozici jednoho odpovědného producenta, který se jen rozhlížel sem a tam, jestli jsme tam všichni a jestli jsme třeba někde nezměnili text. Očividně mu už všechno bylo ukradené.
WO: Dost odvážný se zdál být název vašeho bočního projektu: Magdalene-Keibel-Combo. V Magdalenenstraße sídlila Stasi, v Kleibelstraße policie. Neměli jste s tím problémy?
F: To jsme nikdy neměli.
WO: Ale bylo to přece víc jak zřejmé.
F: Dokonce jsme měli plakáty a mysleli jsme si, že se díky tomu všechno provalí a projekt se bude muset zastavit. V skrytu duše nás to určitě trochu mrzelo. Seděli jsme na koncertu a lidi se chodili ptát, kdy přijede Magdalena. Mysleli si, že by mohlo jít o dívčí kapelu. Takže účinek byl v tomhle směru pochybný. Možná proto, že ne každý si se jménem ulice spojoval negativní zkušenosti.
WO: Neriskovala kapela svou pověst tím, že získala povolení hrát?
F: Podle opravdových muzikantů jsme byli svinstvo. Takže jsme nikdy nemohli ztratit důvěryhodnost. A bez povolení bysme mohli hrát jen v kostele. Jenže my chtěli hrát na večírcích.
WO: V NDR existovaly dvě fáze punku. Počátky spadají do období let 1979-1984. Tehdy scéna prořídla díky zatýkání, útěkům ze země a odvody na vojnu. Punk poté splynul s „ostatní“ kulturou. Do které fáze se řadí Feeling B?
F: Spíš jsme byli tou druhou generací. Už jsme nemuseli strádat, ve srovnání s původními pankáči jsme byli legrační figurky.
WO: Bylo snadné vést, navzdory paragrafům, které stíhaly asociální jednání, bohemský život? F: Každopádně. Vždyť paragrafy byly jen od toho, aby se obcházely. Nikdo nechodil a neříkal: Jsem asociál. Ale uzavíraly se podvodné smlouvy a přidělovala se taková zaměstnání jako třeba zahradník na hřbitově. Byl to naprosto bezstarostný život.
WO: Jako pankáč měl člověk štěstí, protože proti němu stál nejen stát, ale i ctění občané a fanoušci blues. Člověk by měl být spíš vděčný za to, že měl přijatelnější nepřátele, než je jen šokovaná babička.
F: Proto taky hodně rozlišuju mezi východním a západním punkem. Kdo se rozhodl jít touhle cestou na Východě, myslel to vážně.
WO: Ale Aljoscha Rompe, zpěvák, který zemřel v roce 2000, vlastnil švýcarský pas. Takže byl evidentně privilegovaný.
F: Jenže on ho každopádně využíval způsobem, který odpovídal pankáčovi. Ta privilegia dal k dispozici kapele. A udělal nám obrovskou laskavost tím, že nás důsledně odrazoval od toho, abychom odešli na Západ, což bývalo mezi muzikanty zvykem. Aljoscha vždycky říkával: Vůbec si neumíte představit, jak dobře se tady máte. Tohle nám vtloukal do hlavy. Vždyť on sám jezdil pořád sem a tam a nikdo ho nenutil, aby bydlel právě na Východě.
WO: Feeling B žili v zabraných domech. Něco takového bylo možné?
F: Aljoscha tam přišel, vypáčil dveře a řekl: Tohle je teď můj dům. Bylo to na přelomu let 1989/1990, v době bezvládí, kdy už nikdo neměl oprávnění něco zakazovat. Se znovuspojením Německa se tomu udalala přítrž.
WO: Jeden song se tehdy jmenoval „Zase není čas“. Když byl v NDR něčeho dostatek, tak měli lidi přece i čas.
F: Právě. Tak to bylo myšlené.
WO: Kolik z muzikantů z Feeling B se dostalo do Rammstein?
F: No polovina: Schneider, Landers a já. Tři ku třem.
WO: Necítili se ze začátku Rammstein politicky nepochopení?
F: Jasně. Byl to šok. Taky jsme tenkrát byli ještě dost bezmocní ve styku s médii. Věděli jsme jenom to, že chceme být jiní než všichni ostatní.
WO: Výtky ohledně nacistické orientace a lehkovážné oplzlé provokace přicházely hlavně ze Západu?
F: Ano. Tuhle přecitlivělost jsme chápali jen stěží. Na Východě nás i díky Feeling B přijímali kladněji. Taky nás na Východě nebrali tak vážně.
WO: Je zpracování téhle prahistorie pokusem o vysvětlení?
F: Ne. Je to pár starých a v některých případech dosud nevydaných písní a knížka je něco jako hodně obsáhlý booklet.
WO: Jsou tu otisknuté i spisy Stasi. Jde především o kladná hodnocení. Nevnímají něco takového lidi spíš negativně?
F: Ti, kdo nemají vůbec žádný spis, bývají zklamaní. Mám podezření, že nás mnozí chránili. Podávali jen kladné informace a to, co by nám mohlo uškodit, zamlčovali. Podle toho, co se reálně dělo, by mě museli zavřít. Ale všechny výmluvy jsou zmíněné ve spisech.
WO: Takže se tím pádem taky nepokazilo žádné přátelství.
F: Trötsch (pozn. red. muzikant kapely Die Firma) si s tím už tenkrát uměl tak zahrávat, že s ním nemám žádné problémy. Jsme přátelé jako dřív.
WO: Komu je vlastně určen balíček vzpomínek na Feeling B?
F: Zřejmě je určen jenom pro mě. Je to dost egoistická záležitost. Nejde o nějaké převratné dílo, které by hýbalo hudebními dějinami. Během převratu panoval na Východě takový zmatek, že tahle doba může být znovu odhalena teprve teď. Nikdo pro to neměl čas. Šlo tu o rychlá BMW.
WO: Taky jste hned založili velkou kapelu, do jisté míry takové BMW mezi rockovými kapelami.
F: Moc hezky řečeno. Ano, i my jsme měli co na práci.
WO: Feeling B zavčas posmrtně vzpomínali: „Hledám NDR a nikdo neví, kde je.“
F: NDR s její originalitou jsem hodně miloval. Když zmizela, bylo mi z toho hodně smutno. Tak nějak.
Zdroje:
welt.de,
překlad na czech.rammstein.cz, autor překladu: Marie Bradáčová
