Recenze: Rammstein byli jako tank, během dvou dnů se surovou energií zahráli pro 50 tisíc lidí

    0
    1411

    Na webu Hospodářských novin včera vyšla recenze od Josefa Vlčka – hudebního novináře. Ačkoliv nám některé postřehy přišly nedostatečně vysvětlené (například proč otevřený stadion neumožňuje vypuštění člunu s Flakem), tak celkově s recenzí souhlasíme (toto byl můj pátý Rammstein koncert v Praze, pozn. External). Před dotaženou logistikou nezbývá než smeknout a myslím si, že tak dokonalou organizaci a výpravu má málokterý jiný hudebník (natož z Evropy).
    Zde je již samotný text od pana Vlčka:

    • Skupina Rammstein během dvou pražských koncertů uvedla do transu až 50 tisíc lidí.
    • Připomínala tank, který drtí vše, co mu stojí v cestě.
    • Koncerty byly o to efektnější, že skupina chrlila energii v jednom zátahu, bez pauz mezi skladbami

    Dva vyprodané koncerty německých Rammstein v pražském Edenu, které v neděli a pondělí dle odhadů vidělo až 50 tisíc lidí, svědčí o mimořádné oblibě této kapely v Česku.

    Přestože to ještě na podzim vypadalo, že Rammstein přivezou svoji první novou desku po sedmi letech, zatím ji vytvořit nedokázali. Současné turné tak podpořili jen vydáním koncertního dvojalba z Paříže.

    Na novinky sice nedošlo, návštěvníci pražských koncertů ale dostali vše, co si s tvorbou Rammstein spojují. Kapela věnující se specifickému rockovému stylu zvanému Neue Deutsche Härte předvedla ostrý punk metal v pruském pochodovém tempu, spoustu brutální elektroniky, notoricky známé hity i pestrou pyrotechniku. Publikum uvedla do masového transu.

    Koncerty byly o to efektnější, že skupina chrlila energii v jednom zátahu, bez pauz mezi skladbami. Celek vyzníval nekompromisně surově. Stopětiminutová podívaná připomínala tank nebo buldozer, který drtí vše, co mu stojí v cestě.

    Oproti předešlému vystoupení Rammstein v pražské O2 areně roku 2011 došlo k několika posunům. Velké koncerty pod širým nebem jako v pražském Edenu nedovolují využít některých efektů − nezopakovala se tak „plavba“ v gumovém člunu nad hlavami publika nebo dělo ve tvaru pyje, které by v závěru vystoupení chrlilo plastickou hmotu.

    Rozlehlejší prostor Edenu skupinu tentokrát nutil k delším instrumentálním plochám, protože zpěvák a hlavní showman Till Lindemann se musel pohybovat po větším prostoru. Kvůli tomu se písně občas rozpadaly. Zněly jinak, než jak je známe z desek.

    Jinou podstatnou proměnou byla úplná likvidace pomalých lyrických skladeb. Rammstein přitom nikdy nehráli jen agresivní pochodový rock, uměli napsat i skvělé balady jako Ohne Dich, Mein Herz Brennt, Seeman nebo Engel. Poslední tři zmíněné skladby kapela zařadila i tentokrát, ale tak syrové, že z nich veškerá křehkost zmizela.

    Hlavní postavou Rammstein je Till Lindemann. Byl jí odjakživa, ale v nynějších čtyřiapadesáti letech jako by dominoval víc než dřív. Kolem něj se točila většina efektů, ať už to bylo atentátnické sebeodpálení nebo závěrečný ikarovský let s hořícími křídly v Engelovi.

    Z Lindemanna se navíc stal král převleků − spolu s klávesistou Christianem Lorenzem dával skladbám divadelní rozměr.

    Slovo divadlo u Rammstein vůbec nabralo na významu. Současné koncerty skupiny jsou svým způsobem představením o labyrintu světa, o jeho agresivitě, úchylnosti a dekadenci. Silně to připomíná německou kulturu dvacátých a třicátých let minulého století − zběsilé dada, rozšklebený expresionismus, ale také nacistické umění s jeho monumentalitou. Přes to všechno kapela dovedla navléknout plášť sarkasmu, ironie a černého humoru.

    Právě pro uměleckou tradici střední a východní Evropy jsou Rammstein na východ od Rýna až po širé ruské celiny tak oblíbení. Se šklebem a jen v náznaku strkají prsty do bolavých ran historie minulého století. Jako by říkali: jsme tady, tohle je náš svět rozervané Evropy 20. století, s tímto dědictvím musíme žít.

    Obdiv si zaslouží ještě realizace koncertu. Množství pyrotechnických efektů, mohutné plameny hluboko mezi diváky či světelná show patří k tomu nejsložitějšímu, co v oboru velkých koncertních show na světě momentálně existuje. Zdaleka to není jen dílo šesti hudebníků, ale celé dokonale sehrané továrny v pozadí a zázemí, která čítá desítky lidí. Před dotaženou logistikou nezbývá než smeknout.

    Autor: Josef Vlček
    Článek poprvé vyšel na: ihned.cz